Zamysleli jste se někdy nad tím, jaká je cesta vašeho oblečení? Z malého semínka, rostlinky, vlákna, tkaniny, látky až po samotnou výrobu, procestují kousky, které máme v šatníku, tisíce kilometrů a ujedou minimálně stovkou rukou. Když doslouží v našich skříních končí na skládkách, v poušti, spalovnách nebo dostanou druhou šanci v second handech. Udržitelnost není jen o tom jak a kde nakupujeme, ale jak se o naše šaty umíme postarat.
Jaká je cesta našeho oblečení?
Myšlenka globalizovat módní průmysl s cílem vytvořit pracovní příležitosti v rozvojových zemích se zprvu jevila jako šlechetná. Během několika desetiletí vyrostly tisíce textilních továren v Indonésii, Bangladéši, Číně, Indii, Vietnamu, Turecku, na Tchaj-wanu a jiných zemích, které potřebovaly zvýšit svůj ekonomický standard. Postupem času jsme přišli na to, že pracovníci oděvního průmyslu se stali moderními otroky, kteří pracují v hrozných podmínkách, nedostávají adekvátní ohodnocení, trpí chudobou a různými chorobami. V důsledku enormního nárůstu textilní produkce si vybírá také pěstování plodin využívaných v oděvním průmyslu vysokou daň na kvalitě životního prostředí. Když si sečteme, že na výrobu jednoho páru denimových kalhot se spotřebuje 7 500 litrů vody, což představuje 7 letý pitný režim průměrného člověka, víme lehkou matematikou přijít na to, kolik pitné vody utratíme na výrobu 80 milionů kusů oblečení, které ročně spatří světlo světa . Všechny kroky výroby od pěstování plodin, hnojení polí, barvení látek těžkými chemikáliemi, šití kolekcí, distribuce lodní nebo leteckou dopravou, prodeje až po likvidaci obnošeného oděvu znamenají pro svět environmentální katastrofu. Možná si kladete otázku, co se děje s oblečením, které končí ve popelnici. Tady jeho cesta samozřejmě nekončí.
Textilní poušť
Hluboko v poušti Atacama na území Chile se každoročně formují nové duny. Nejsou z písku, ale z neprodaného oblečení z obchodů s rychlou módou. Stohy nechtěných kolekcí, které neměly ani to štěstí, aby si našly zákazníka, leží na slunci a vypouštějí do ovzduší toxiny a různé chemikálie. Odhaduje se, že v poušti Atacama končí každý rok až 59 000 tun neprodaného oblečení z USA a Evropy. Asi 20 000 tun z celkového importu do Jižní Ameriky se podaří prodat v Santiagu a jiných metropolích, zbytek putuje na bohem zapomenuté místo, kde neplatí žádné zákony a nelegální skládkování textilního odpadu nikoho netrápí. Na druhé straně, ve městě Accra na území Ghany se nachází trh Kantamanto, který sdružuje 30 000 maloobchodníků. Ti dychtivě očekávají pravidelnou zásilku nechtěných věcí z Evropy, Anglie, Severní Ameriky a Austrálie. Každý týden přijede do Accry 15 milionů kusů oblečení. Obživou místních podnikatelů se za poslední tři dekády stal prodej second hand oděvu, interiérových doplňků a jiných „harabur“, které na trhu připomínajícím smetiště, jdou na odbyt jako teplé rohlíky. V místním jazyce dostalo oblečení z druhé ruky název „broni we wu“, což v doslovném překladu znamená „bílý člověk zemřel“. Obyvatelé Ghany totiž neuměli pochopit, jak se lidé ze západního světa dokáží dobrovolně vzdát věcí, které jsou v dobrém stavu. Ani Kantamanto se však s přílivem obnošeného oblečení nedokáže vypořádat. Miliony kousků končí na tamních skládkách, přičemž v jejich útrobách žijí ty nejbídnější rodiny s dětmi.
Nosme naše věci až do roztrhání
Globální trend konzumu pravděpodobně nezvrátíme, ale jako zákazníci můžeme rozhodovat alespoň o tom, jaké značky podporujeme a jak o naše oblečení budeme pečovat. Základem je vlastnit kvalitní a nadčasové kousky, které nepodléhají žádným trendům. Kvality materiálu si všimnete již v obchodě, případně se můžete řídit podle štítků. Správný mix syntetických a přírodních materiálů vám zaručí komfort i trvanlivost oděvu. Dobrým pomocníkem při koupi jsou i různé certifikace GOTS, OEKO-TEX nebo Cradle to Cradle naznačující, že daná značka je transparentní a etická. Oblečení je třeba správně uskladnit, aby vám sloužilo co nejdéle. Dopřejte mu prostor, šaty z jemných materiálů zavěste a seznamte se s metodou skládání oděvů od průkopnice úklidu Marie Kondo.